I kdyby válka skončila zítra, armádní sklady se budou plnit 15 let, říká největší Český zbrojař Strnad

Do vánočně vyzdobených kanceláří Czechoslovak Group přichází Michal Strnad v tmavém obleku a dobré náladě. Sváteční atmosféra v horním patře komplexu AFI Butterfly, kde největší zbrojněprůmyslová skupina ve střední Evropě sídlí, však nesouvisí pouze s blížícími se vánočními svátky. Třicetiletý byznysmen totiž před několika dny dotáhl svůj životní obchod. V největší akvizici v historii českého obranného průmyslu koupil většinový podíl v přední italské zbrojovce Fiocchi, světovém výrobci malokalibrové munice.

Za firmu s obratem kolem 10 miliard korun zaplatil miliardy a tržby své už tak rozvětvené skupiny díky tomu navýší zhruba o třetinu. Rekordní obchod přichází v příhodnou dobu. Czechoslovak Group patří mezi největší dodavatele zbraní ukrajinské armádě, tržby skupině meziročně vyrostly o sto procent. Jen za první půlrok letošního roku utržila 13,8 miliardy korun, což je skoro stejně jako za celý rok 2021. Ještě výrazněji se jí v prvních šesti měsících zvýšil zisk EBITDA – o 1,4 miliardy na 2,45 miliardy korun. A právě po munici všeho druhu je dnes na ukrajinské frontě největší hlad.

HN: Jak změnil váš byznys 24. únor?
Velmi. Celosvětový obranný průmysl dramaticky zrychlil. Na druhou stranu my jako skupina jsme rostli každý rok už před válkou. Měli jsme naplněné fabriky a nevěděli, kam dřív skočit. Ale to, co se stalo na Ukrajině, jen zvýšilo tlak dodávat víc a rychleji. Začaly nás brát vážně i vládní instituce v Česku, pohled na zbrojařinu jako na špinavý byznys se změnil. Politici pochopili, že je to důležitá součást bezpečnosti země.

HN: Konkrétně váš byznys ovlivnila Ukrajina jak?
Byznysově jsme vyprodaní na tři čtyři roky dopředu. Nasbírali jsme hromadu objednávek. Investujeme do navyšování výrobních kapacit, do lidí, do produktů. Pomáhali jsme asi nejvíc z českých společností v obranném průmyslu. Jsme dnes jeden z největších dodavatelů na Ukrajinu vůbec. Naše výhoda byla, že jsme tam dodávali historicky, zákazníci nás tam znají. Když začala válka, zákazník šel na jistotu. Ukrajinci měli financování z různých zdrojů – od Američanů, Poláků –, a tak se objednávky jen hrnuly.

HN: Z pololetních čísel je vidět, že velkou část tržeb tvořil obchod, tedy přeprodej materiálu. Výroba asi nejde tak rychle přesměrovat, že?
Také to v některých případech šlo. Ale máte pravdu, že velkou část materiálu jsme zobchodovali. Jsme na trhu 20 let, máme dobré informace o tom, kde se nachází nějaká technika, která se dá repasovat a vyvézt. Ale také vlastní výroba mířila na Ukrajinu. S domluvenými zákazníky se řešil odklad dodávek, aby mohla dostat přednost Ukrajina. I za asistence americké a české vlády.

HN: Dá se tedy říct, že se vyprodaly sklady?
Také. Ale ono to nejde bez toho, aby materiál ze skladu neprošel přes naše fabriky. Musíte provést generální opravy. Vyprodaly se naše sklady a další částí byl zmiňovaný přeprodej. Teď už je to více o naší vlastní výrobě. Ono se toho v prvním pololetí zas tolik nestihlo. Vždyť šlo o necelé čtyři měsíce, to je strašně málo.

HN: Jak dlouho jste pracovali na akvizici Fiocchi?
Pracovali jsme na tom déle než rok. Půl roku zabralo vyjednávání a komunikace s rodinou Fiocchiových, která s námi v byznysu zůstává. Čekali jsme také poměrně dlouho na souhlas CFIUS, což je detailní americká prověrka, ve které se vyjadřují desítky institucí, od tajných služeb až po ministerstvo obrany. Zdržení umocnila válka. Souhlas, který bychom normálně měli za tři měsíce, jsme nakonec získali po dlouhých sedmi měsících.

HN: Jste tedy ze všech stran prověření americkou vládou?
Ano a dalšími desítkami institucí. Opravdu jsme se před nimi museli svléknout do naha. Bylo to náročné, ale souhlas nám nakonec dali.

HN: Jak velký je americký byznys Fiocchi z pohledu tržeb?
Je to víc než půlka. Ale oni nás prověřovali hlavně kvůli tomu, že Fiocchi má na území USA dvě továrny. A s válkou na Ukrajině jsou Američané opravdu velmi ostražití, koho si na domácí zbrojní trh pustí. Představovali jsme si to možná trochu jednodušší.

HN: Jste zbrojní skupina z východní Evropy. Není to stále ještě handicap při podobných obchodech v západní Evropě? Pomohly třeba nedávné akvizice ve Španělsku či společné projekty s General Dynamics?
To nám určitě pomohlo. Ale my se na Západ díváme dlouhodobě, je to náš směr. Žádnou firmu na Východě ani nemáme, ani ji koupit nemůžeme. Chceme podnikat hlavně v zemích NATO.

HN: Nemůžete?
Tak například koupit fabriku v Rusku nešlo ani před válkou. Ani jsme ji nechtěli. Nejde to z pohledu exportních licencí, obor je hodně regulovaný. Když děláte byznys s velkými americkými společnostmi, jako je Raytheon a General Dynamics, tak nemůžete mít zároveň ambice v Rusku. Tím spíše dnes.

HN: Strategický význam Fiocchi pro vás tedy spočívá hlavně v jejím geografickém zaměření, nebo i v sortimentu?
Obojí. My jsme se dlouhodobě dívali po západních společnostech s výrobou malokalibrové munice. To řešíme tři roky. Doplňujeme si tím portfolio. Doteď vyrábíme velkokalibrovou a středokalibrovou munici a tímto si doplňujeme nabídku, díky které vojenského zákazníka dokážeme obsloužit od A až po Z. Zároveň jsme se dívali po firmě s dobrým brandem, super produktem, a aby byla západní a byla více orientovaná na civilní trh. A to z toho důvodu, že jakožto firma s vojenským záběrem můžeme firmě přinést nový byznys a dál ji posunout.

HN: Kam ji chcete posouvat?
Produktově a v oblasti vývoje, ale hlavně byznysově. Původní majitel, investiční fond Charme, tuto oblast příliš nepodporoval, a tak management neměl v této oblasti ambice. Měl zadání se věnovat hlavně civilu. My přinášíme zakázky z obranného průmyslu a chceme výrazně navyšovat výrobu. Už teď do výroby investujeme značné prostředky. Už během closingu jsme schvalovali akvizici britského výrobce munice Lyalvale Express a dál se díváme na možnosti akvizic dalších fabrik v Evropě.

HN: Třeba český závod Sellier & Bellot by vás nezajímal?
Víte, asi zajímal. Ale Sellier & Bellot je vlastněný brazilskou společností CBC (Companhia Brasileira de Cartuchos), která patří k největším na světě. Mají jednu fabriku v Česku, jednu v Německu a dvě v Brazílii, přes miliardu eur tržeb. Nebudou chtít prodávat. Navíc majitele osobně znám, a tak tuším, že na ceně bychom se asi nedomluvili. A my rozhodně nechceme akvizice přeplácet.

HN: Fiocchi jste nepřeplatili? Hovoří se o ceně přes 10 miliard korun.
Cenu vám potvrzovat nemohu. Ale nemyslím, že jsme firmu přeplatili. Rozhodně to nebyla malá investice, ale firma má před sebou obrovský růst. My jsme ji oceňovali na výsledky roku 2021. Za tu dobu společnost výrazně narostla. Tehdy byla EBITDA zhruba 72 milionů eur, letos bude skoro 100 milionů.

HN: Navíc svět se změnil a valuaci to zřejmě prospělo, ne?
Přesně. My jsme to podepisovali týden před válkou. Dnes bychom to za stejné peníze rozhodně nekoupili. To je jasné.

HN: A prodávající z toho už nemohli cuknout?
Asi mohli, ale nebylo by to seriózní. Prodávající byl investiční fond, který kupuje a prodává, zároveň byla specifická role rodiny Fiocchiových, která musela kupujícího schválit. Měli jsme velkou prezentaci asi před 50 zástupci této rozvětvené italské rodiny, kde jsme je museli přesvědčit o naší vizi. Nebylo to jednoduché, ale právě rodina si nás nakonec vybrala.

HN: Jak vypadá tradiční italská rodina, která vlastní zbrojovku?
Jsou to příjemní a skromní lidé. Je jich opravdu hodně, dědiců jsou dnes desítky. Žijí po celé Itálii. My jsme nakonec jednali asi s deseti hlavními zástupci.

HN: Naznačíte strukturu kupní ceny obchodu, a jak se dnes banky dívají na financování obchodů ve zbrojním sektoru?
Před válkou banky obranný průmysl spíš upozaďovaly, dnes jsou neutrální až pozitivní. Určitě tomu napomáhá geopolitická situace. Vyšší jednotky miliard jsme dali ze svojí equity a zbytek nám dalo konsorcium českých a italských bank.

HN: Obrovsky vám v první půlce roku narostla hotovost, na osm miliard korun. Souviselo to s přípravou akvizice?
Je to kombinace tržeb z vyprodání skladových zásob, ale samozřejmě jsme si chystali peníze na akvizici Fiocchi.

HN: Za prvních šest měsíců vám tržby vyskočily o sto procent. Udržíte tempo růstu i ve zbytku roku?
Rádi bychom v tempu pokračovali anebo ho ještě o něco vylepšili. Uvidíme. Navíc výsledky za letošní rok budou hodně ovlivněny akvizicí Fiocchi, kterou budeme konsolidovat do celé skupiny. Takže k číslům CSG přibude 10 miliard korun v tržbách a 2,4 miliardy EBITDA za Fiocchi.

HN: Máte nějaký společný podnik s Ukrajinci?
Nemáme, ale dva se chystají. Jeden na opravu pozemní techniky, druhý na výrobu dělostřelecké munice. V prvním případě Ukrajinci dodají zakázky a objednávky na opravu pozemní techniky, my vyčleníme část našich opraven na Slovensku.

HN: Partnerem by tam byl tedy přímo ukrajinský stát?
Nepřímo. Většinou jde o státní podniky. Výhodou takové spolupráce jsou dlouhodobé kontrakty na tři až pět let.

HN: Když náhodou skončí zítra válka, změní se vaše podnikání?
Nezmění. Pořád budeme dělat stejné věci. I kdyby válka skončila zítra, tak sklady armád NATO jsou tak vyprázdněné, že bude trvat deset až patnáct let, než se zaplní na předválečnou úroveň. Nejsou kapacity. Například v Evropě je výrobní kapacita asi na 275 až 300 tisíc kusů dělostřelecké munice ročně. A Ukrajinci týdně spotřebují 40 tisíc. Země NATO posílají na Ukrajinu své strategické zásoby a snaží se je doplňovat, ale to je proces na roky.

HN: Plus asi vznikne poptávka po vyšším zabezpečení jednotlivých zemí.
Určitě, vidíme v přístupu jednotlivých zemí obrovské změny. Všichni aktuálně řeší bojeschopnost svých armád, otevírají se programy na modernizace. To je velká změna.

HN: Jaké jsou aktuálně trendy v tom, co na Ukrajinu dodáváte? Změnily se nějak od začátku války?
Teď potřebují hlavně munici. To je hlavní trend. Těžké techniky dnes už mají docela dost, ale nemají do ní dost munice.

HN: V tom vám ale malorážky z Fiocchi moc nepomohou, ne?
Ale také. I malorážní munici tamní armáda potřebuje. Ale my jsme Fiocchi rozhodně nekupovali kvůli válce na Ukrajině.

HN: Zájem o Explosii byste neměli?
Měli a také jsme to veřejně přiznali. Ale spíše jsme tím chtěli upozornit na fakt, že hlavním úzkým hrdlem při výrobě munice je dnes střelný prach. Můžete mít přichystané všechny metalurgické součásti, ale bez prachu výrobu nedokončíte. Není to asi na stole, ale kdyby byla příležitost, tak bychom se na ni určitě podívali.

HN: Proč by se toho stát měl zbavovat? Není to strategická věc?
Nejsem přesvědčený o tom, že stát je v tomto případě nejlepší vlastník. Je to vidět na té nízké flexibilitě. Stát není úplně nejlepším hospodářem v případě výrobních podniků.

HN: Co na Ukrajinu aktuálně tedy dodáváte, co je tam největší šlágr z vaší produkce?
Já bych to nerad úplně konkretizoval. Obecně je to pozemní technika, dělostřelecká technika a munice. Právě ta je dnes největší šlágr.

HN: Kromě Ukrajiny se vám daří uzavírat také velké obchody v Asii, aktuálně třeba v Indonésii.
V Indonésii působíme dlouhodobě. Ročně tam vyvážíme zboží za stovky milionů eur. Aktuální kontrakty na systémy protivzdušné obrany jsou svou velikostí mimořádné. Celkově jde o zakázky, kde každá je za 500 milionů eur, které budeme realizovat s partnery z Turecka a Česka. Ale daří se nám třeba také v Indii, kde se prosazují firmy naší civilní divize – tedy zejména Dako, které tam otevřelo dva závody na výrobu brzdových systémů pro kolejová vozidla. Celkově vyvážíme do padesáti zemí světa, včetně Saúdské Arábie, Jordánska, Maroka a řady dalších. Jsme velký exportér.

HN: Z pohledu akvizic může přijít v příštích dvou letech něco podobně velkého, jako je Fiocchi?
Díváme se na různé věci a jsme v procesu několika menších investic, které rozšiřují naše společnosti a divize. Z pohledu akvizic je dnes situace složitá, všechno je drahé. Kdo má výrobní kapacity vyprodané na roky dopředu, tak si říká o obrovské částky. I přesto tu nějaké zajímavé příležitosti vidíme, třeba i větší než Fiocchi.

HN: V civilní části holdingu dnes kraluje Tatra a také zmiňované Dako-CZ, kde jste se loni rozešli se slovenskou Tatravagónkou. Změnila se tím nějak strategie firmy?
Dako nám roste o více než dvacet procent ročně. Hodně do firmy investujeme. Koupili jsme druhý výrobní závod v Ostravě. Rozjíždíme Indii, kde máme dvě fabriky s dvěma lokálními partnery. Každá je na jiný typ produktů. Jedna začíná vyrábět v těchto dnech, druhá je v pokročilé fázi realizace.

HN: S Tatrou nechystáte výrobu v zahraničí?
Máme závod v Saúdské Arábii, který sice formálně není náš, ale poskytli jsme tamnímu partnerovi licenci a výrobní technologie. Něco podobného po nás chtějí další země, například Spojené arabské emiráty či právě Indonésie. Tatra je dnes vyprodaná na několik let dopředu, nestíhá, a intenzivně řešíme užší partnerství s nizozemským výrobcem DAF, který je naším partnerem v civilních vozidlech.

HN: Spojené státy jsou teď pro vás asi strategickým trhem číslo jedna a také klíčovým partnerem. Máte tam další ambice?
Určitě máme. Ambice vlastní výroby ve Spojených státech má také Dako. To aktuálně řešíme. Ale uvažujeme také o možnostech kopřivnické Tatry.

HN: V Česku jsou ještě firmy, které by vás zajímaly?
Myslím, že zde už je to na nás malé a trh hodně rozebraný. Možnosti vidíme hlavně v zahraničí.

HN: Jak jste se změnil za čtyři roky, co se z vás stal majitel průmyslového kolosu?
Ve vedení firmy jsem prakticky deset let, takže ona změna vlastnická, která proběhla v roce 2018, pro mě osobně velkou změnou nebyla. Vždycky jsem to bral jako rodinnou firmu a choval jsem se k ní podle toho. A jestli jsem se změnil? To musí posoudit jiní. Určitě jsem nasbíral další zkušenosti a stále v tom pokračuji.

HN: Jak se změnil váš vztah s otcem Jaroslavem, který firmu založil a vybudoval. Ještě vám radí, nebo už si do toho moc mluvit nenecháte?
Stále je to vztah otec a syn. Doma jsme parťáci, kteří spolu řeší všechno možné. Ale v byznysu už fungujeme striktně odděleně. Oba toho máme hodně, táta popravdě určitě nestíhá sledovat všechno, co se v CSG děje. Stejně tak já nemám přehled nad tím, co se děje v jeho CE Industries. Tím neříkám, že když se v neděli táta přijede podívat na vnuka, že nezabrousíme také do byznysu. Ale jen lehce.

HN: A společný byznys CSG a CE Industries vás třeba neláká?
Moc oblastí, kde by se naše zaměření překrývala, spolu nemáme. Až na jednu výjimku a tou je železnice. Dako má ambici dodávat brzdy chorvatskému výrobci Duro Daković, který letos táta koupil společně s panem Materou. Ale ani to určitě nedostaneme zadarmo, budeme muset dát nejlepší nabídku.

HN: Do skupiny se zapojil už také váš mladší bratr Jaroslav. Jaká je jeho role nyní a jaká třeba bude v budoucnu?
Učí se stejně, jako jsem se učil před lety já. Je o šest let mladší a má trochu jinou startovací pozici než já. Zatímco já byl ve firmě od svých 15 let a prošel jsem si vším od skladů a dílen, od manuálních prací v tehdy ještě poměrně malé firmě, jeho cesta je jiná. Nedávno dostudoval vysokou školu v Londýně a až poté se začal seznamovat se skupinou. Baví ho to. Byl v Praze v naší exportní agentuře Excalibur International a teď je obchodním ředitelem slovenské muniční části MSM Group.

HN: Je plán v rámci rodinných vztahů ho v budoucnu pustit i do akcionářské struktury?
Trochu to odlehčím. Táty se občas ptají, jestli buduje druhý holding, aby měl co předat druhému synovi, když jsem já dostal CSG. Hlavní je, že bráchu podnikání a obchod baví, že fungujeme jako tým, takže do budoucna se nic vyloučit nedá.

HN: Po spojení s Fiocchi tu vznikne celek s tržbami odhadem kolem 40 miliard korun. Není to už na vás jako jediného vlastníka přece jen příliš velké? Neblíží se doba nějakého velkého spojení se světovou zbrojovkou či třeba IPO?
Jako rodinná firma jsme rychlí a velmi úspěšní třeba právě v akvizicích. Zatím to považuji za naši výhodu. Neříkám, že neuvažuji o možnostech, které jste naznačil. Ale ještě k nim musíme dospět a trochu se zvětšit a posílit, aby to dávalo smysl. Na burzu nemůžete jít s malou skupinou.

HN: Obrat 30 až 40 miliard je podle vás malá skupina?
To není. Ale když už bychom se bavili o IPO, tak jen na těch největších burzách světa, třeba v Londýně či New Yorku. A pro ty bychom ještě přece jen potřebovali povyrůst.

Článek byl převzat z Hospodářských novin https://archiv.hn.cz/c7-67147770-p9or5-9df0f9a7adf5e2f